Don't let me go

13. září 2013 v 9:53 | Sungji |  One Direction
Název: Don't let me go (Nenech mě odejít)
Pairing: Larry (Louis/Harry), Elounor (Eleanor/Louis)
Díl: 1/1



Celý zmáčený jsem seděl na verandě. Všude okolo byla tma a z hustých mraků padaly velké kapky. Byl slyšet jeden hrom za druhým a já jen tak posedával a přemýšlel. Po tvářích mi stékaly slzy a já vzpomínal na to, kdy mi pokaždé řekl, že mě neopustí. Že mě nenechá odejít. Ale on to přece jen udělal. Nechal mě tady se vzpomínkami na něj.

Mé kudrnaté vlasy byly celé zmáčené, takže už vlastně ani kudrnaté nebyly. Utřel jsem si slzu, která mi stékala po bradě a popotáhl. Nemohl jsem stále jen brečet a litovat toho, co se stalo. Prostě si vybral a já doufal, že bude šťastný. I když mi zlomil srdce.
Zhluboka jsem se nadechl a vstal. Všechna voda se mi najednou nahrnula do kalhot a bot. Bylo to opravdu frustrující. Rozešel jsem se směrem do domu. Už bývalého našeho. Teď byl jen můj. Můj a mého malého koťátka Louiho, které mi on koupil k mým 19tinám.

Loui ke mně ihned přiběhl a dožadoval se pohlazení a nejlépe i granulek. Prohrábl jsem prsty jeho jemnou srst a vzal si ho do náruče. Byl tak rozkošný jako jeho dárce. Dovedl jsem ho do kuchyně a sklonil se k jeho mističce, abych mu mohl nalít mléko a dát mu trošku granulek. Když jsem tak učinil rozhodl jsem se, že se naložím do vany a pokusím se rozmrznout.
Po koupeli jsem vzal Louiho a šel si s ním lehnout do postele. Lehl si mi k hlavě jako každou noc a já se podíval na prázdné místo vedle mě.
Znovu jsem ucítil ten pocit prázdnoty, který mě chytl i venku. Smutně jsem si povzdychl. Bolelo to tak moc, že jsem pomalu ani nedoufal, že to vydržím.
Zavřel jsem oči a konečně spatřil jeho tvář.

Byl stále tak nádherný jako kdysi předtím, když jsme byli ještě spolu. Jeho modrá očka byly plné štěstí a lásky. Jeho úsměv byl tou nejkrásnější věcí na světě. I v nejhorších chvílích vás tenhle úsměv dokázal potěšit, uklidnit a někdy i dokonce rozesmát. Jeho rty byly tak smyslné a dokonalé, že jste jim nemohli odolat. Jeho doteky vás přiváděly k šílenství a jeho tělo vás nutilo se ho dotknout. Byl dokonalý ve všech ohledech až na jednu věc. Tu jednu věc, kdy jeho rozum řekl, že bude lepší být s dívkou a nemít starosti o tom, co si o vás ostatní řeknou, než být s někým, koho milujete a být terčem všech lidí okolo.

Uprostřed noci jsem se probral. Byl jsem celý zpocený a udýchaný. Posadil jsem se a snažil se to rozdýchat. Nevěděl jsem proč jsem se probudil a ani proč jsem tak mokrý. Loui mi prolezl pod rukou a usadil se v mém klíně.
"Copak?" podíval jsem se na něj, když jsem se trošku uklidnil. Pohladil jsem jej po hlavě a poté ho poškrabkal na krku. Loui sladce zavrněl a poté se zase stočil do klubíčka a usnul.
Vstal jsem a šel se do kuchyně napít. Nalil jsem si do sklenice vodu, když v tom jsem uslyšel kroky na verandě. Podíval jsem se z okna a uviděl něčí postavu sedět na schodech.
Ještě pořád pršelo a tak jsem si myslel, že se jen někdo posadil, aby nemokl venku. Jenže za pár minut se ozvalo klepání.

Otevřel jsem dveře a uviděl ho tam stát. Byl celý promočený a oči měl červené od pláče. Chvíli jsem na něj jen beze slova koukal, než mi došlo, co mám dělat. Pozval jsem jej dovnitř. Půjčil jsem mu suché oblečení a uvařil mu horký čaj.
Společně jsme se posadili do obýváku a já vyčkával, co mi řekne. Celou dobu na mě jen koukal. Pravděpodobně nevěděl, co říct. Srdce mi bilo jako splašené. Bylo zvláštní ho po té době znovu vidět.

"Proč jsi tady?" optal jsem se jej najednou. Louis vzhlédl. Jeho modré oči se zadívali do těch mých a já věděl, že je strašně moc smutný.
"Co se stalo?" snažil jsem se jej rozmluvit, ale marně. Louis jen seděl a koukal na mě. Po chvilce sklopil zrak a najednou jsem uslyšel vzlykání. Plakal. Přisedl jsem si k němu a objal jej. Ano, bylo to divné, ale nemohl jsem si pomoct. Když jsem znovu ucítil jeho tělo na mém, jeho vůni, jeho tep a vlastně vše, co souviselo s tím, všechen můj smutek se vytratil. Jako kdyby byl kouzelný.
"O-omlouvám s-se." Vydal ze sebe tiše Louis. Vzal jsem jej za bradu a donutil se jej na mě podívat. Louis si utřel uslzené modré očka a čekal, co se stane.
"Prosím řekni mi, co se stalo. Proč jsi tady." Díval jsem se na něj s nadějí, že teď už se to konečně dozvím.
"Nemůžu bez tebe být. Mrzí mě, co jsem ti tehdy řekl. Co jsem udělal. Byla to chyba a teď už to vím. Odpusť mi prosím." Šeptal dál. Nechápavě jsem se na něj díval a nevěděl, co říct.
"Jsou to dva roky Loui. Dva roky, co jsi mě tady nechal samotného a utekl za ní. Co tě teď přimělo k tomu myslet si, že ti odpustím. Dva roky jsi mě nechal trpět tím, vzpomínat na tebe a teď si myslíš, že pár slovy vymažeš to, čím jsem si procházel? Myslíš si, že jsem byl tak šťastný a našel si někoho, pro koho bych mohl dýchat, když ty jsi tu nebyl? Myslíš si, že 'odpusť mi' dokáže smazat vše, co jsem ti obětoval? Nemyslím si, že je správné, abys tu byl. Měl by jsi být s ní a usínat s ní. Určitě si o tebe dělá starosti. Odejdi prosím." Řekl jsem, vstal a odešel po schodech nahoru do své ložnice.

Po tvářích mi stékaly slzy a já jen doufal, že Louis neprokoukl to, že jsem mu teď lhal. Ano, protrpěl jsem si toho dost, ale právě teď bych mu bez řečí odpustil. Už jen kvůli tomu, že je to právě on. Láska mého života. Ale bohužel tu nešlo o mě. Vlastně šlo o Eleanor. Věděl jsem, že s Louim čeká dítě a nemohl jsem ho připravit o tátu. Nejen kvůli sobě.
Uslyšel jsem klapnutí dveří a rozbrečel se ještě více. Teď už je pryč navěky…

Netrvalo to ani týden, kdy jsem jej znovu uviděl. Vezl kočárek s jejich miminkem a Eleanor se jej pevně držela za rámě. Vypadali celkem šťastně, ale čím více se ke mně blížili, tím více jsem věděl, že je to jen přetvářka. Celou cestu se na ni neusmál, kočárek držel strašně křečovitě, ale ona dělala jako by nic.
"Loui." Řekl jsem asi o trošku více nahlas, než jsem původně chtěl. Dva páry očí se na mě podívaly. Jedny plné smutku. Modré a dokonalé. Druhé byly plné strachu a nenávisti. Ach ano ta hnědá…

Ještě chvíli jsme se na sebe přes cestu dívali, dokud Louimu Eleanor něco nepošeptala. Poté ode mě odvrátil pohled a společně pokračovali dál v cestě. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale naštěstí jsem to nějak potlačil.
Šel jsem směrem do práce. Když jsem se konečně ocitl před pekárnou, ve které jsem pracoval, začal mi zvonit telefon.
"Louis" přečetl jsem volajícího. Váhavě jsem to vzal.
"Ano?" řekl jsem do telefonu.
"To jsem já Haz. Mohli bychom se setkat v 6 u našeho místa?" zeptal se.
"Takže v 6." Odpověděl jsem. Poté to položil. Vyjukaně jsem hleděl na mobil a nechápal, co se právě stalo. Domluvili jsme si schůzku. Domluvil jsem si schůzku s mým bývalým. To není normální.





Oblékl jsem si zástěru a začal s prací. Hodiny ubíhaly opravdu pomalu a já se tak nějak nemohl dočkat, až bude 6. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem jsem se těšil. Uvnitř mě byl nějaký hřejivý pocit, který mě ujišťoval v tom, že jsem do něj opravdu stále zamilovaný a že se cítím, jako kdybychom měli domluvené rande. Ale zároveň jsem se bál, že mi řekne něco, co ukončí vše, co mezi námi bylo, je a možná kdy bude.

Konečně jsem skončil v práci. Podíval jsem se na hodiny.
"Půl7. Asakra!" rychle jsem se převlékl a utíkal do parku. Dorazil jsem k naší lavičce, ale tam nikdo. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl nějakého kluka, který šel směrem pryč. Měl sklopenou hlavu, takže jsem na něj moc neviděl. Ale podle postavy a chůze jsem usoudil, že je to opravdu on.
"Počkej!" zakřičel jsem a doběhl za ním. Louis se na mě otočil.
"Myslel jsem, že nepříjdeš." Řekl. Díval se mi přímo do očí a mě se z toho pohledu podlamovaly kolena.
"Prodloužila se mi práce. Omlouvám se." Řekl jsem a společně jsme se vrátily k naší lavičce.
"Jsem rád, že jsi to tady pamatuješ. Bylo to nejkrásnější místo ve městě. Už jen kvůli tomu, že jsme se tady potkali." Vzpomínal Louis.
"Nebýt Maxe, tak se to nestane." Usmál jsem se na něj. Louis přikývl.
"V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že utekl." Řekl a úsměv mi oplatil. Bohužel se netvářil tak šťastně jako já.
"Lituješ toho?" optal jsem se jej. Louis vzhlédl a přestal si hrát s klacíkem.
"Čeho?" nechápal, na co se ptám.
"Toho, že jsme se potkali." Řekl jsem tiše. Louis pokýval hlavou v nesouhlasu.
"Nikdy bych nemohl litovat ničeho, co se týče tebe. Miloval jsem každou chvíli strávenou s tebou, ať už jsme se hádali nebo milovali. Jediné co bylo podstatné, jsi byl ty." Zašeptal.
"Tak proč?" šeptl jsem a cítil, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Byl jsem blbý. Vím to a mrzí mě to. Bohužel se to ale nedá napravit." Řekl a v jeho hlase bylo poznat, že toho opravdu lituje.
"Teď už bych takovou chybu neudělal. Nechtěl jsem tě nijak ranit. Víš, že jsem tě vždy miloval a vždy milovat budu. Šlo jen o to, že jsem se bál a bylo to ode mě hrozně sobecké. Omlouvám se." Koukal mi do očí. Po tváři mi stekla první slza. Louis mi ji utřel a pohladil mě po tváři.
"Neplakej." Zašeptal a políbil mě. Zavřel jsem oči a nechal zbytek slz stéct po mých tvářích. Líbal jsem jej a on mi polibky oplácel. Chytl jsem jeho tvář do dlaní a zase se cítil, jako by byl můj. Ale ne na dlouho.
"Bude lepší, když si tohle zapamatuješ jako náš rozchod než to, co se stalo předtím. Budeš se s tím lépe vyrovnávat. Miluji tě Haz a vždycky budu." Po těchhle slovech vstal a odcházel pryč. Chvíli jsem tam jen tak seděl a přemýšlel.
"Loui! Loui!" zakřičel jsem a rozběhl se za ním. Zastavil se, ale neotočil se. Doběhl jsem až k němu a chytl jej za ruku.
"Nechci, aby to takhle skončilo." Řekl jsem doufajíc, že mě nepošle znovu pryč.
"Ale vždyť jsi mi řekl, ať odejdu. Že mi nedokážeš odpustit." Koukal na mě vyjukaně.
"Chtěl jsem. Chtěl jsem aby sis myslel, že tě nechci. Chtěl jsem, abys trpěl tak jako já. Ale nešlo to. Nejde to Loui. Miluju tě a nechci tě znovu ztratit!" vydal jsem ze sebe. Louis se na mě zadíval. Čekajíc jsem myslel na nejhorší, když v tom mě Louis znovu políbil.
"Taky tě miluju Haz." Zašeptal a líbal mě čím dál dravěji.



Celý šťastný jsme se vrátily ke mně do domu. Už ve dveřích jsem Louiho začal nenápadně vysvlékat a než jsme došly do ložnice, už jsme byli jen v trenkách.
"Chyběl jsi mi." Šeptl a položil mě něžně na postel.
"Ty mě víc." Řekl jsem a sundal z něj poslední kus oblečení. Vlezl jsem si nad Louiho a něžně ho začal líbat na krku a směřoval čím dál níž. Jeho penis se vztyčil a já olízl jeho špičku. Louis vzdychl a já HO chytl do ruky. Lehce jsem zapohyboval a poté si ho strčil do úst. Kouřil jsem mu a Louis si to náramně užíval. Ovšem já začínal být hodně nadržený. Opatrně jsem do něj pronikl. Louis se prohnul pod nátlakem bolesti a zasyčel. Po pár přírazech se mu to ale postupně začínalo líbit. Po chvilce už vzdychal tak, že jsem musel přirážet čím dál silněji a rychleji.
Nakonec, když jsem se konečně udělal, jsem jej políbil na záda. S úsměvem na rtech a se zrychleným tepem jsem si lehl vedle něj. Oba jsem přerývavě oddychovali a užívali si přítomnost toho druhého.
"Chyběl jsi mi." Řekl najednou a já zase ucítil ten úžasný pocit u svého srdce.
"Ty mě víc." Zašeptal jsem a přitiskl se na jeho rty. Vášnivě jsem ho políbil tak, aby si tento polibek pamatoval ještě dlouho. V tom se ale ozval zvonek. Oblékl jsem si boxerky a šel otevřít.

Přede dveřmi stála Eleanor s malým Chrisem. Oči měla celé uslzené a malý pomalu začínal brečet.
"Je tady že?" řekla uvzlykaně. Nevěděl jsem co říct. V tom se za mnou vynořil Louis.
"Ano, jsem tady. Co chceš?" optal se jí až moc příkře na můj vkus.
"Pojď domů." Šeptla.
"Už dávno to není můj domov. Nikam nejdu, patřím k němu." Odsekával jí. Eleanor se spustily další slzy.
"Louisi jsem těhotná." Řekla, ale místo toho, aby se dívala na něj, když to říkala, koukala na mě.
"A zase to bude někoho jiného a já budu dělat, že jsem šťastný tatínek? Nebo mě zase využiješ jen k tomu, aby se o tvé dítě měl kdo starat, když budeš trajdat po mejdanech?" skoro křičel.
"Neřekla jsem, že je tvoje. Jen jsem chtěla, aby ses vrátil." Vůbec ji nezajímalo, že to Louimu ubližuje nebo že to říká přede mnou. Prostě jí šlo jen o to, dostat jej zpátky, aby si zase mohla hrát na tu úžasnou.
"Máš smůlu. Tentokrát to neudělám jen ze soucitu. Tentokrát už mám to, co potřebuju. Co jsem celou tu dobu chtěl. Toho, kdo si kvůli mně toho protrpěl víc, než jen blbé kecy sousedů." Řekl Louis a poté zavřel dveře. Slyšel jsem, jak se Chris rozbrečel, ale to už mě Louis táhl zpět nahoru.

"Hlavně to teď neřeš Haz. Chci si užívat to, že jsme zase spolu." Usmál se na mě, ale bylo poznat, že je hodně rozhozený. Ale nechtěl jsem se s ním hádat, takže jsem to raději vážně neřešil. Sedl jsem si a nechal jej lehnout si mi do klína. Hrabkal jsem mu ve vláskách a poslouchal jeho oddychování. Bylo to tak krásné být znovu s ním. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy cítil tak krásně.
"Miluju tě, Loui." Zašeptal jsem a dal mu pusu na tvář.

"Já tebe." Usmál se a nechal se mnou políbit.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lilyan*** Lilyan*** | 13. září 2013 v 14:45 | Reagovat

Ježísku to je perfektní <33

2 *Larry* *Larry* | 14. září 2013 v 23:35 | Reagovat

Božíííííí :) strašně náádhernééé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama